Уильям Вордсворт (William Wordsworth)

Yew-Trees

THERE is a yew-tree, pride of Lorton Vale,
Which to this day stands single, in the midst
Of its own darkness, as it stood of yore:
Not loath to furnish weapons for the bands
Of Umfraville or Percy ere they marched	
To Scotland’s heaths; or those that crossed the sea
And drew their sounding bows at Azincour,
Perhaps at earlier Crecy, or Poictiers.
Of vast circumference and gloom profound
This solitary tree! a living thing
Produced too slowly ever to decay;
Of form and aspect too magnificent
To be destroyed. But worthier still of note
Are those fraternal four of Borrowdale,
Joined in one solemn and capacious grove;
Huge trunks! and each particular trunk a growth
Of intertwisted fibres serpentine
Up-coiling, and inveterately convolved;
Nor uninformed with fantasy, and looks
That threaten the profane;—a pillared shade,
Upon whose grassless floor of red-brown hue,
By sheddings from the pining umbrage tinged
Perennially,—beneath whose sable roof
Of boughs, as if for festal purpose, decked
With unrejoicing berries, ghostly shapes
May meet at noontide,—Fear and trembling Hope,
Silence and Foresight; Death the skeleton
And Time the shadow,—there to celebrate,
As in a natural temple scattered o’er
With altars undisturbed of mossy stone,	
United worship; or in mute repose
To lie, and listen to the mountain flood
Murmuring from Glaramara’s inmost caves.

Tisy

Zde stojí tis, jež pýchou Lortonu,
až po dnešní den stojí sám zde v středu
vlastního stínu, jako druhdy stál,
když davům Umfrawilla, Percyho
na pochodu ku skalným výšinám
rád půjčil střely; snad i oněm též,
již moře projeli, u Azincourtu
své zvučné luky napínali, dříve
snad ještě u Crecy a Poitiers.
Ký mocný objem, hlubý jak má stín
ten osamělý strom! Jest živá bytost
rostoucí zvolna, než by zhynout moh
a tvaru zjevu příliš nádherného,
než poražen by být moh' — Hrdější
jest v Borrowthalu bratrská jich druž,
jež spojila se v slavný, šumný les.
Mohutné kmeny! Každý žilek spleť,
jež, haďata, se spolu proplítají;
výš tíhnou, vkořeněny do sebe,
tak fantastický zjev, jenž temným zrakem
svým leká smělce. — Dóm to pilířů,
na holé kde a tmavorudé půdě,
již bouří svadlé, padajícím listím,
kde v chmurném hustých větví klenutí,
jež tmavých jahod zdobou protkáno,
pro duchy kyne o poledni kvas.
Strach, Naděj chvějná, Mlčení a Děs,
Smrt Kostlivec a Stín Čas slaví zde
v tom dómu přírody, jenž posypán
jak oltáři jest omšených skal kusy,
svou družnou bohoslužbu, v němém klidu
než lehnou zas, by proudům naslouchaly,
jež srčí v skalných roklích Glaramaru. 

Поддержать сайт